Vznikl na podzim 1998 z přetlaku a potřeby tvořit, formulovat, pojmenovávat... Jeho zakladatelé stáli zejména o to vyjádřit vlastní pocity a názory a to s věcnou (divadelní publicistika v té době vycházející nám přišla nevěcná) zuřivostí (referování o divadle bylo pro nás v té době oficiózně unylé, nepolemické, „spokojené“, často poznamenané komerční podbízivostí a hodnotovou prostředností).
Geneze časopisu sahá do poloviny devadesátých let, kdy studenti dramaturgie na DiFa JAMU, zažehnuti neutuchajícím aktivismem a vitalitou profesora Bořivoje Srby, opakovaně zakládali různé časopisy (Halte-Hulda, první – festivalový - Yorick), aby je zas – rozhádáni neboť všichni chtěli být prvními – rušili... a také pořádali všemožné iniciativní podniky, z nichž vzpomeňme dodnes živý Salón původní tvorby (od r. 1994), či vydání dvousvazkového sborníku autorských dramatických textů Hrdlili hrdly na plotně (1996). Studenti divadelní vědy na FF MU, kteří se závistí i s komplexem méněcennosti hleděli na své extrovertní kolegy studující na JAMU, v té samé době mnoho nekomunikovali ani mezi sebou, jejich intelektuální výlučnost a neurotické introvertní povahy jim to nedovolovaly, avšak v Kritickém semináři, tenkrát ještě docentky Evy Stehlíkové, vyrostlo několik talentovaných psavců, kteří posléze zaujali i „jamácké“ umělce hledící na „filďáky“ skrze prsty, aby nakonec vznikla jedna parta...
Zpočátku jsme se scházeli v Ateliéru dramaturgie, v nejvyšším patře na Mozartově ulici, posléze jsme našli skvělé útočiště v knihovně Ústavu divadelní a filmové vědy na FF, tenkrát ještě na A. Nováka 7, v místnosti propojené dveřmi do pracovny prof. Srby, jenž se mnohokrát vyšel podívat, cože se to vedle vytváří za hurónského řevu. (Dveře posléze – tehdy ještě a naprosto správně dr. – Július Gajdoš nechal zazdít.)
Na první „nulté“ číslo jsme se od začátku listopadu 1998 nejčastěji scházeli ve čtyřech: David Drozd a Hana Nejezchlebová - Drozdová, Roman Sikora a Libor Vodička, z Berlína telefonicky a emailem dohlížela Bára Schnelle. Ta brzy přizvala Ondřeje Hučína, v té chvíli zaměstnaného v Divadelním ústavu, který k našemu údivu a postupně stále větší radosti pravidelně jezdil z Prahy do Brna. Grafickou podobu – design stránek navrhl na požádání student scénografie Pavel Borák.
Leč, nemožno se domnívat, že začátky internetového časopisu mohly být v té době jiné, než pionýrské. Tenkrát takové časopisy u nás prostě neexistovaly, stejně jako sloveso „blogovat“. Měli jsme jen představy a tvůrčí potřebu. Nepatrné zkušenosti uživatelské: k internetu se poznenáhlu začínalo fyzicky dostávat a každý z nás již několikrát otevřel nějakou tu webovou stránku. Naštěstí David Drozd znal studenta informatiky Toma Skácela a někteří z nás již uměli používat i emailovou poštu...
Od počátku nám bylo jasné, že chceme „vydávat“ časopis sborníkového charakteru (nikoliv noviny), v němž budou vedle sebe publikovány nejen kritické eseje a recenze na živé inscenace, teoretické statě a reflexe na teatrologickou literaturu, ale rovněž původní hry (návaznost na divadelní fakultu) a původní překlady. Hned z prvních čackých večerů, z nichž jsem odcházíval s Romanem Sikorou z „redakční schůzky“ přímo na ranní vlak, vyplynula potřeba komentovat aktuální dění. Jednoznačně jsme se shodli na tom, že Yorick se nebude vyhýbat časovým úvahám, tj. publicistice zaměřené politicky, sociologicky... (Tak vznikla brzy také stálá rubrika „Cirkus Barnum“.)
Nulté číslo „vyšlo“ v lednu 1999 a v tomto roce jsme připravili celkem čtyři čísla, v následujícím roce pak pět. Každé mělo několik set stran. Své hry zde „otiskli“ R. Sikora, Marek Horoščák, Silvester Lavrík, Pavel Trtílek a další, v překladu se objevili J. Glowackij, E. Jelinek (česky vůbec poprvé a několik let před tím, než získala Nobelovu cenu za literaturu), T. Bernhardt aj. Žádná recenze se nespokojovala s floskulemi typu: „zajímavý“, „pozoruhodný“ atd., nýbrž naší ctižádostí bylo věcně analyzovat, argumentovat, vyložit... To byl také patrně jeden z důvodů, proč nás velmi rychle vzala na vědomí obec divadelníků a teatrologů a proč se nám okamžitě otevřely dveře mezi profesionální publicisty (což pochopitelně Yoricka oslabilo, neboť tak mnoho jsme psát neuměli).
Jestliže čtenáři prvních dvou čísel jsme byli zejména my a naši učitelé, během roku počet neustále rostl, až se ustálil roku 2000 na necelé tisícovce na číslo. Byli jsme mediálně úspěšní. Magazín České televize Zavináč nám věnoval svou půlhodinovou reportáž, pravidelně vycházela anotace o nových číslech v Divadelních novinách, redakce Slovníku českého alternativního divadla - Alt.divadlo nám věnovala slovníkové heslo, jako bychom se stali „klasikou“... Byli jsme dokonce navrženi na Cenu A. Radoka v kategorii „Talent roku“... Po nějaké době naší pravidelné činnosti nás pod svá křídla přijal Divadelní ústav v Praze, na jehož serveru jsme hostovali (nejdříve to bylo díky velkorysé podpoře Open Society Found, pak Hyperlink.cz).
Vydrželo nám to tři roky, než nás pohltily jiné úkoly a potřeby. Pak jsme chvíli doufali, že „značka“ nezanikne a studenti divadelní vědy v Brně najdou sílu a energii navázat, ale nestalo se tak. Roku 2002 se Yorickova stopa ztrácí...
Byl to docela prostořeký a určitě mnohdy přidrzlý, ale vždy přímý a kultivovaný šašek, který se zejména s chutí vysmíval hlouposti, snobství a uměleckému kšeftaření. Nikdy se nenechal koupit a nepropadl stádovistosti či sektářskému vidění. Byl zdravě „ideologický“. Ovšem měl rád pluralitu a svobodu, nesnášel však bezbřehost, lehkost, nezávaznost, hraní si... tolik nenáviděl tu českou variantu postmodernismu devadesátých let!
Yorick byl. Již ve chvíli zrození byl „kostřička“, kdosi kdo již není. Tělo veskrze virtuální. Ale přesto zůstává něčím dál. Pro každého znamená jistě něco jiného, ale dohromady spojuje:
Davida Drozda, Hanu Nejezchlebovou – Drozdovou, Romana Sikoru, Báru Schnelle, Ondřeje Hučína, Michala Čunderleho, Karolínu Stehlíkovou, Veroniku Valentovou, Ivu Huslarovou – Šulajovou, Petra Cekotu, Ladislava Stýbla, Tomáše Syrovátku, Martina Pšeničku, Alenu Bekovou - Sarkassian....(a vedle dalších i pisatele tohoto textu).
Libor Vodička
